Matka dokonale vysvětluje, proč neučí svého syna dělit se o věci

Její článek vás donutí zamyslet se nad vaším přístupem k této výchovné otázce a možná i přehodnotit svůj pohled.

0
4862

Blogerka a matka dvou dětí, která vystupuje pod jménem Beth W., napsala článek s názvem „Why I Don’t Make My Son Share“ (Proč nenutím syna dělit se), který by mohl zcela změnit váš pohled na tuto záležitost.

Kompletní přeložený článek vám přinášíme zde:

Ve školce, kterou navštěvuje můj syn, platí jistá pravidla ohledně sdílení. Jedná se o školku, na jejímž provozu spolupracují rodiče, takže podobná pravidla potřebujeme, abychom mohli řešit situace relativně stejným způsobem. Tato pravidla říkají, že dítě si může s hračkou hrát tak dlouho, jak jen chce. Pokud si se stejnou hračkou chce hrát také další dítě, musí počkat, než si s ní první dítě dohraje. Hračky dětem dokonce „ukládáme“, když potřebují na záchod, svačinu atd., aby jim ji nikdo nevzal, než se vrátí zpět. To se vztahuje na vše jak na hřišti, tak ve školce, s čím se dá hrát, včetně houpaček a průlezek.

Zpočátku jsem o důvodu tohoto pravidla ani moc nepřemýšlela. Prostě jsem se přizpůsobila, protože pravidla jsou pravidla a nepřipadalo mi to tak důležité. Všechny děti toto pravidlo znají, takže snad možná kromě prvních dvou týdnů ve školce vám neztropí obří scénu pokaždé, když jim řeknete „S tou hračkou si můžeš hrát, až skončí Sally Jo.“ V poslední době jsem ale zaznamenala naprosto jiné přístupy ke sdílení na dalších místech, kam se vydáváme, a začíná mi přesně docházet, proč jsou pravidla v naší školce právě takováto.

Dva diskutabilní přístupy ke sdílení

Zde jsou dva příklady sporných přístupů ke sdílení, které jsem v poslední době zaznamenala. První z nich pochází od jedné mé dobré kamarádky (doufám, že jí nebude vadit, že její příběh použiji jako příklad). Ona a její téměř dvouletý syn byli jednoho dne v parku. Chlapec si z domu přinesl autíčko, se kterým si chtěl hrát. S jeho autíčkem si však chtělo hrát také další, o něco starší dítě, které chtělo, aby mu ho syn mé kamarádky dal. Následovala typická dětská rozepře a ta druhá matka svému synkovi řekla: „Jeho máma ho asi neučí se dělit.“ Vůbec ji nevadila skutečnost, že auto patřilo jemu a když vás někdo požádá, abyste se o něco podělili, „Ne“ je naprosto legitimní odpověď.

Druhý příběh se odehrál jednoho rána v místním rekreačním centru. V pátek ráno tamní tělocvičnu vždy naplní průlezkami, plastovými auty, ve kterých lze jezdit, tříkolkami, velkými míči, a dokonce skákacím hradem. V podstatě jde o dětskou hernu snů. Je zde ale jedno konkrétní červené auto, se kterým si můj syn zvláště rád hraje, a když jsme zde byli naposledy, jezdil v něm celou hodinu a půl. A zatímco většina maminek s menšími dětmi na ně při hraní zblízka dohlíží, můj syn je už starší, takže si můžu sednout na bok a dívat se. Odtud jsem pozorovala další matku, jejíž syn chtěl jezdit v tom autě, se kterým si hrál můj syn, jak k němu několikrát přišla se slovy „dobře, teď je na řadě zase on!“ Samozřejmě ji ignoroval a ona to nakonec vzdala. Bylo tam milion dalších autíček, se kterými se její syn mohl hrát včetně jednoho, které bylo téměř identické. Nebo bych do toho možná v jistém okamžiku vstoupila já.

Pokračování na další straně.

- REKLAMA -
 

Sponzorovaný obsah